ÚTERÝ

„Vyjdeš-li při zářijovém úplňku o půlnoci na Studničnou nebo Luční horu a pohlédneš-li na stříbřité pláně a rašeliniště pod sebou a na tmavý trojhran Sněžky, nejvyšší české hory, zvedající se strmě z hlubin Obřího dolu, máš pocit, že ses náhle ocitl převysoko na severu Evropy či Ameriky. Samota, pláně, chlad. O tuto tundrovitost Krkonoš se ale zčásti zasloužili lidé, protože krkonošské hřebeny byl...y původně asi zalesněnější, a to klečí čili kosodřevinou, ale do jaké míry, to přírodovědci dodnes přesně nevědí. Pod pásmem tundry, či lépe alpinských holí a luk, které byly v posledních tři sta letech využívány jako pastviny pro dobytek při tzv. boudním hospodaření, se rozkládají hluboké lesy. Bývaly hlubší, pak je před staletími lidé vykáceli a dřevo splavili po vodě do kutnohorských stříbrných dolů. [...] Potom lesy znova vyrostly, ale pak je mnohem důkladněji hubily plynné imise elektráren a průmyslových závodů. Tak důkladně, že se Krkonoše staly nejohroženějším velkoplošným chráněným územím na světě! Přitom v nich ještě v předminulém století žili medvědi a vlci.“